X. Brněnská výstava psů všech plemen mimo NO

     Na dnešek jsme si naplánovali účast na krajské X. Brněnské výstavě psů všech plemen kromě německých ovčáků, která se konala v areálu KK Zetor v Brně.

     Na místo jsme přijeli včas, s hodinovým předstihem, bez bloudění. V devět hodin měla končit přejímka psů, já pořád vyhlížela aplici, která byla nahlášená, a taky své známé s King Charles španěly, kteří shodou okolností mají i fenku, která se, stejně jako my, vystavovala v třídě mladých. Ti si nakonec našli nás, ale vystavovali v jiném kruhu, tak jsme se pak jen tak příležitostně potkávali, a za naše plemeno jsme nakonec byli sami. Za švýcarské salašnické psy tam ještě byl jeden entlebuch, dva VSSP a dvě feny od berňáků, celkově bylo přihlášeno podle katalogu 313 psů.
 

     Začalo se asi o čtvrt hodiny později, před námi vystavovala paní dva aljašské malamuty, pak jsme nastoupili my... Kruhy byly luxusně velké, vystavovalo se na trávě, říkala jsem si: to je paráda, i když poběžíme co největší kruh, neměli by nám vadit psi za páskou apod..
     Viděla jsem, že pan rozhodčí na začátku nějak moc rozhazoval rukama, vysvětloval cosi té první paní, a asi to myslel na všechny, ale nikdo, kromě ní, mu na tu dálku, a při v tomto případě rušivém hudebním doprovodu, nemohl rozumět, co chtěl; paní před námi jsem neměla moc příležitost sledovat, jak jsem se chystala na nástup, takže když jsem přišla do kruhu, nic jsem netušila.
     Pan rozhodčí PhDr. Vladimír Mojžíš mě velice srdečně přijal. Pro snadnější představování si situace, kterou budu dále popisovat, si dovolím menší charakteristiku: Je to už starší pán – odhaduji věkově přes sedmdesát; menší, podsaditý, ale velice příjemný - takový ten člověk, co nemáte problém uznat jeho autoritu na první potkání, protože to z něj zkrátka vyzařuje, spolu s pochopením pro člověka, který přitom nedosahuje jeho kvalit, vzdělání, zkušeností... Takových lidí si vážím! Díky jeho vystupování byli všichni v kruhu v pohodě - i on si přišel, podle mého dojmu, výstavu užít...
     To jeho přijetí vypadalo asi takto (nezapomenutelné! :-)): Seděl na židli, ale protože je ještě z generace mužů, kteří vědí, že ženě se ruka v sedě nepodává, podávál mi ji se slovy: "Měl bych se klanět, ale už to, madam, nezvládám, tak mi promiňte..." :-)
     Já jsem samozřejmě co nejrychleji přispěchala, abych mu ji stiskla, chtěla jsem tam dojít i dříve, právě proto, abych mu ji nabídla a on mohl sedět, ale byl akčnější (paní s malamutem ještě nebyla venku, a už mluvil k nám...), říkám: "To není nutné, pane doktore, samozřejmě... Mně je ctí...!"
Prohlídka zubů nebyl problém, sám kontrolovat nechtěl, ukázat chtěl jen skus, lehce ošahal varlata (řekla bych, že spíš jen rukou zajel pod břicho, ale to je nakonec jeho volba, že...).
     Pak pohyb... Jenže on chtěl místo kruhu trojúhelník!!! No copak jsem to čekala!?! Copak já vím, jak vypadá "výstavní trojúhelník"!? Copak jsem nějaký junior handler?! Jasně, že jsem o tom asi kdysi četla v článcích o vystavování, ale že mě to potká v reálu, ještě k tomu na krajské úrovni, to mě překvapilo...
     Ale kdo se dá na vojnu, musí bojovat, že... Tak jsem v rámci boje zaimprovizovala, jak mě zrovna napadlo: Vyrazila jsem, aby to nějak jako trojúhelník vypadalo: vpravo od rozhodčího, pak na protější stranu jakoby po přeponě, a pak už přímo na rozhodčího... Matematik by mi jistě uznal trojúhelník přímo pravoúhlý, ale rozhodčí asi nebývají matematici... :-) Doteď jsem neměla chuť zjišťovat, jak to má správně vypadat, ale takto určitě ne, protože při tom mém pohybu od rozhodčího by měl určitě špatný výhled na psa, tak to budu muset dostudovat, ať mě příště nenachytá... :-( Asi to opravdu nebylo to pravé ořechové, protože i když já měla dojem, že Sir šel docela hezky, pan rozhodčí mi říká: "Víte, jednak Vám spíš cválá, a pak taky nevím, jestli nějak nezakopl levou zadní. Nerad bych ho poškodil - zkuste se mi projít ještě jednou..."

     Tak podruhé...! Když jsem se vracela, viděla jsem, že se se zapisovatelkou a vedoucí kruhu (obě takové hodně mladé dívčiny, přišlo mi...) docela srdečně smějí - bylo jasné, že nám, ale nevěděla jsem proč...?! Pan rozhodčí mi to osvětlil: "Víte, už to bylo lepší, klusal... Já bych z Vás ten trojúhelník dostal, ale - zrovna to tady říkám slečnám - když mi tady běhá dáma s řekněme nekonvenční hrudí, tak ji raději nebudu honit, aby mě někdo nenařkl, že už jsem senilní dědek, co se navíc raději dívá na ženskou než na psa!" No, musela jsem se taky usmát, i když nechápu, co se mu tak nelíbilo (vlastně líbilo, že... :-)), co mu přišlo tak nekonvenční (asi spíš jen nenašel vhodnější slovo, a chtěl zůstat slušňák... :-)), protože jsem měla úplně normální tričko s krátkým rukávem, kulatý výstřih skoro u krku (protože jsem měla spálený výstřih z předchozího dne na minigolfu), jen bylo "lepší" - z halenkového materiálu, s vycpávakami na ramenou, k tomu letní kalhoty... Barevně vše laděno tak lehce do světle zelenkava. No copak já za to můžu, že mi příroda nadělila větší prsa, která se při pohybu přirozeně taky pohybují?!? Kdybych běhala bez spodního prádla, "na volno", to bych chápala :-), ale to se nedělo... Ale určitě jsem musela vypadat komicky, už proto, že se Sirem to ani není běh, spíš takový hopsavý poklus, aby právě nezačal skákat a cválat. Ale znáte to, ono sám sebe člověk nevidí...
     Pohyb od rozhodčího a zpět nebyl problém...
     Pak chtěl postoj a začal diktovat posudek - viz sekce „výstavy“. Mimo zápis mi pak řekl: "Pes je úplně OK (řekla bych, že použil i slovo IDEÁL, ale už si nejsem tak jistá, tak nebudu nadhodnocovat...), jen mu chybí ještě ta "kreizdiszipliene", ale to zvládnete taky!"
     "Děkuji Vám, ale Vy jste mě tak překvapil tím trojúhelníkem, že jsem zazmatkovala... Já vím, že to chodí junior handleři, ale já vždycky šla jen kruh, a jsme teprve na 5. výstavě... tak Vám děkuji i za tu druhou šanci!"
     "Jo, jo, není zač! Vidím pěknýho psa s paničkou, tak mu to přece nepokazím! A kruh, paní, to je k ničemu! Co takovýho poznáte z kruhu...? Nic! Já jsem rozhodčí světových výstav, já to na psovi poznám i z trojúhelníku!"
     Tady při tom našem závěrečném minirozhovoru mě už tiskl ruku na rozloučenou - ale tak úplně, jak mi ji tiskával můj děda: Oběma rukama, jakoby si mě přitahoval k sobě, no upřímně jsem z něj měla tak příjemný dědečkovský dojem, že bych mu i klidně dala pusu, kdyby si o ni řekl...! :-)
     A tím skončila příjemnější část výstavy...

     Následovalo čtyřhodinové čekání na závěrečné soutěže. Ve vedru. Ještě štěstí, že jsme měli auto zaparkované ve stínu, tak jsme si šli i na dvě hoďky jakože pospat (ono to stejně není dost dobře možné, ale tak co to šlo...). Já si sklopila sedadlo pro řidiče, nechala otevřené dveře, Sir ležel venku, pod stromem, s miskou vody u sebe, přivázaný na vodítku k tyči pod sedadlem - ještě dobře, že nemá problém zůstávat na úvazu...

     V půli druhé hodiny po poledni :-) začaly konečně ty závěrečné soutěže: tři kategorie junior handlingu (trojúhelník nechtěli ani po té nestarší kategorii 14 - 17 let...), štěňata, dorost, mladí, vždy nejdřív psi, po nich feny... jak to tak na výstavách chodí...
     Stáli jsme se Sirem opodál ve stínu většího prodejního stanu, nedaleko vstupu do kruhu, postávala tam s námi i ta naše známá, vykládaly jsme, hodnotily, sledovaly, čekaly (ona, respektive její dcera jako handler, vystavovala fenu také ve třídě mladých)... Měla jsem Sira už na předváděčce, takže když jsem měla dojem, že vyhlašovali nástup, naklusala jsem do kruhu. Šla jsem jako pátá ze šesti. Ta známá mi ještě přála úspěch.
     Oběhli jsme kolečko: Sira musím jen chválit, jak byl už unavený, tak klusal naprosto vzorně, nebyl problém udržet vzdálenost od psa před námi (už jsem si dávala větší pozor, co a jak, po zkušenosti z toho běhu "za zády" na krajské v Dětřichově...); v postoji se taky nechal zvednout jen povelem, bez většího usměrňování rukou, i když měl tendenci si i sedat, takže jsem byla ráda, že kdyby nic jiného, nemůže si nikdo říkat, co to tam je za nevychovance...
     Pak pan rozhodčí (byl to myslím Iuza Beradze, případně Andraš Polgar - podle možností v katalogu, ale přesně už nevím... Ale podle slovenštiny, kterou mluvil, si spíše tipuji to druhé jméno...) ukazoval a říkal: "Vy, vy a vy (a ukázal na nás!) si, prosím, vystupte..." V tu chvíli jsem si říkala: včil sa rozhodne! Při počtu šesti psů to bylo 3 : 3, tedy de facto 50 na 50! A on dokončil větu: "... a ostatním děkuji!"
     To víte, že jsem byla ráda, bylo jasné, že horší než třetí nebudeme! A pak podal ruku sousedovi (nebo sousedce, nevím...)! Dobrý, budeme druzí, možná i první! říkám si v duchu...
     Pak podal ruku mně... takže druzí - PARÁDA!!!
     "Stupínky" (cedulky...), pohárek, ceny, focení... :-)

     Kdo byl vlastně první a kdo třetí (jaké plemeno), to jsem si ani v tu chvíli neuvědomovala... tak jsem z toho byla překvapená, jak jsem nic nečekala, a jak to rychle přišlo, že jsem si to ani nezapamatovala, nevnímala to...

     Známá na mě čekala, blahopřála, měla upřímnou radost. Její dcera vyhrála svou kategorii junior handlingu, fenku už mají dávno českým junior šampiónem, jednoho CAJCe mají i navíc, takže to pro ně byl taky příjemný den, čekaly ještě na vyhodnocení v rámci té jejich třídy – mladých (jak říkala: "Když už jsme tady...").
     Jak tak mluvíme a kecáme, tak jí říkám: "Ty, hele, ale nemáte to už taky za sebou, neprokecaly jsme to? Vždyť feny musely jít hned po nás..."
     "Ne! Dyť mladá se teprve chystá do kruhu... Se jdu podívat, co se děje..."

     A pak mě to trklo! Mrknu do tašky na pohárek - a jasně: 2. místo - nejlepší DOROST!!!
     Jak mně to vítězství zhořklo! Jak mně bylo trapně! To ani popsat neumím!

     Nervozita před nástupem (hlavně to nepromeškat, že...!), účast v jiné třídě, než na předchozích výstavách, únava z vedra, absence organizačních lístečků opravňujících k nástupu do vyhlašované kategorie, které by u vstupu někdo kontroloval – možná bych mohla ještě nějakou výmluvu přidat, ale omluvy to nejsou, tak se nebudu rozepisovat... ještě teď se stydím!!!

     Nikdo to nevěděl, ale já si to nemohla nechat pro sebe, to ocenění jsme si nezasloužili, nepatřilo nám...
     Šla jsem tedy do "výstavní kanceláře", tam už posedávaly jen tak "babky organizátorky", co asi patřily ke cvičáku a pomáhaly, ale když jsem jim řekla, že jsme vyhráli 2. místo, ale v kategorii, do které jsem nastoupila omylem, nevěděly, co s tím, a poslaly mě za hlavní organizátorkou, která tou dobou ještě moderovala závěrečky.
     Tak jsem jí oslovila ve chvíli, kdy zrovna nemluvila, rychle jsem jí řekla, co těm babkám, že jsme sice vyhráli 2. místo, ale za dorost, místo mladých, do kterých správně už patříme...
     Zeptala se mě, jak je Sir starý, když jsem odpověděla, že 11 měsíců (tedy o dva měsíce starší, než by měl v dorostu být...), tak mávla rukou a říká: "Víte co, už s tím stejně nic nenaděláme, neřešte to!"
     "Mě to strašně mrzí kvůli těm, co jsme jim to de facto neprávem sebrali! Já vám ty ceny samozřejmě vrátím!"
     "Co máte z toho, jim to těžko bude vadit, nechte to být!"
     "Ale co povýstavní katalog?! Se to stejně provalí... A co ta výsledková fotka?!"
     "My do toho katalogu stejně dáváme jen vítěze jednotlivých skupin FCI, z fotek se dělá víceméně náhodný mix, tak tu vaši tam prostě nedáme, no. V té vaší kategorii o nic moc nejde. Fakt si z toho nic nedělejte. Chybu můžeme udělat každý. Kdoví, třeba i ti jiní tam nepatřili..."
     "Tak když myslíte, tak teda děkuju. Myslím, že po dnešku tuhle chybu už nikdy neudělám! A kdyby přece něco, tak já to nezapřu, byla to moje chyba, kontakt na mě máte..."
     Už se jen usmála, mávla rukou a šla zase moderovat, protože ji už volali...

................................................................................................................................................................

     Tak to vidíte, jaký jsem trdlo výstavní! Konečně člověk stojí "na bedně", a vlastní vinou se pod ním hned propadne... :-( Vyhlašování dorostu s mladými si spletu! A dojde mi to až... až... až...! No co už! Asi nám ty krajské nejsou souzené (na první v závěrečkách běhám blbě za zády, na druhé nastoupím do jiné kategorie - katastrofa!)...

     Výsledek dne: V Brně na národce, protože dřív se asi neuvidíme, naší chovatelce Veronice předám balíček s cenami (nějaká konzerva, dva vzorky granulí od Fitminu, a nerezová miska s logem Acana) pro naši společnou známou – vedoucí útulku. Pohárek si nechám, když už mi zůstal - věčná připomínka vlastní blbosti, to se taky někdy hodí - ne že bych se vyžívala v nějakém sebetrýznění, ale ťafka to tedy byla nezapomenutelná!

     Rozhodně neříkám, že výstavy vzdávám, ale pokud mám být upřímná, tak to do budoucna neslibuju. O tituly, tím méně diplomy a poháry, mi nikdy nešlo, a jakkoli mi bylo v tom "finále" i při tom prvním hodnocení PhDr. Mojžíše příjemně, sílí ve mně pocit, že ty výstavní dny jsou strašně promarněným časem. Doma mi to sice nezakazují, ale taky nejsou nějak nadšení (tím myslím hlavně manžela; kluci byli v rauši, když začali prohrabávat, co jsem přivezla, a našli ten pohár...). Mám prostě dojem, že můžu trávit čas mnohem příjemněji a užitečněji, než tím, že se budu účastnit výstav. A to jsem tam přitom nebyla vyloženě sama, pes byl hodný, nedošlo k žádnému incidentu. A není to dáno ani tím, že jsem musela konstatovat svoji vlastní blbost! Ten dojem mám už od první výstavy a s dalšími zkušenostmi (byť jich zatím není moc, připouštím...) se to jen prohlubuje. Dám tomu ještě šanci (hodně taky bude záležet, jak bude bývat Sir hodnocen - nebudu nikomu ani sobě nic namlouvat, pokud to nebude nic moc, vyloženě objíždět republiku a vymetat výstavy kvůli tomu, abych vůbec někdy ulovila V1 na vyšší úrovni, to teda nebudu!), ale že bych se ve výstavách "našla", nebo dokonce shlídla, to teda fakt ne!

     Čas ukáže (kolik článků o výstavách ještě napíšu...)! :-)

......................................

Nakonec je z výstavy i tato fotka - při pohledu na ni se znovu dodatečně omlouvám majitelům knírače na třetím místě i těm třem nepostupivším konkurentům: