Úryvky - Carlo Dossi

Carlo Dossi - z knihy Lásky (v překladu Jiřího Pelána; Odeon, Praha 1990, kap. Stále na zemi - Tea; str. 108 -109):

     Kdokoli, i ten nejničemnější, nejtvrdší a nejnenáviděnější z lidí, cítí bytostnou potřebu někoho, něco mít rád. Dokud jsou tvým věncem plavé kadeře tvých dítek a černá kštice tvé choti, šedivý vlas tvých rodičů a bílý vlas tvých prarodičů, dokud krmě na tvém stole přesahuje tvou chuť a notář přichází jenom proto, aby sepsal svatební smlouvu, aby požehnal novorozencům, lékař, aby připil všem na zdraví, je pravděpodobné, že čtyřnohé, křídlaté či oploutvené tvorstvo v tobě neprobouzí přemíru onoho citu všeobjímající blahovůle, jaký nemůže nepociťovat šťastné srdce vůči všemu, co je obdařdeno duší. Jestliže však dojde k tomu, že ony vlasy jsou již pouhou vzpomínkou, že žádná paže si již nežádá tvé opory a ani ty sám ji neočekáváš od druhých, jestliže dojde k tomu, že po tolika tučných hostinách ti nezbyl ani stůl a spolu s kuchařem prchli i tví přátelé, tví hosté a veřejná přízeň, zkráka jestliže dojde k tomu, že na tvou nevinnou halvu se zřítí všechna prokletí Erebu a že se před tebou, zrazenému dokonce Iluzí a Nadějí, dvěma nejméně nejistými přítelkyněmi člověka, poprvé vynoří hrůzná tvář samoty, ó, tehdy pocítíš, jakou vlnou vděčnosti, lásky a radosti zabouří tvá hruď pri pohledu na chudáka psa, který si přijde pro tvé polaskání, jako by chtěl říci "já jsem ti zůstal". A jestliže se ti vede ještě hůře, jestliže je ti ze širého  všehomíra ponecháno jen několik čtverečních metrů vězeňské cely, jestliže ti je upřen i pohled na tváře tvých žalářníků - tehdy i té nejmenší myši, kterou bys za jiných okolností s klidným svědomím nakrmil... jedem, vděčně nabídneš kus černého chleba, ačkoli ho nemáš nazbyt; a společnost pavouka, jednoho z těch, které jsi zašplával podešvemi svých pantoflí, ti poskytne takové potěšení, jaké ti nikdy nepřipravili ztracení přátelé.

Carlo Dossi - z knihy Lásky (v překladu Jiřího Pelána; Odeon, Praha 1990, kap. Druhé nebe - Tilia; str.46):

     Svrchovaná příroda nás však neovládá jen svými širokými objetími, ale i těmi nejjemnějšími úsměvy a neprchavějšími pohledy. Pletařka, která na předprsni osamělého mansardového okna, z něhož vidí jen střešní tašky a kočky, opatruje několik kořenáčů s květinami, cítí k nim něco více než pouhý botanický zájem; vězeň, který zahlédne, jak k mřížím jeho němé cely šplhá šlahoun břečťanu, vzrušeně sleduje jeho namáhavý a houževnatý vzestup a očekává ho, ne jako rostlinný stvol, ale jako živou bytost, která mu přináší přátelskou útěchu a vůni volnosti.