René a Georgette Magrittovi se psem po válce

René a Georgette Magrittovi se psem po válce

Paul Simon

(z knihy Láska je kytarové sólo - rocková poezie v parafrázích Jaromíra Pelce, nakl. Československý spisovatel, 1989)

René a Georgette Magrittovi se svým psem

vstoupili těsně po válce do hotelového apartmá,

zamkli dveře,

zlehka shodili drahé večerní toalety

a v hluboké noci při neslyšné hudbě zatančili waltz

tučňákům,

měsíčnímu svitu,

žlůvám,

pěti saténovým můrám.

René a Georgette Magrittovi se svým psem

těsně po válce pomalu korzují

po Christopher Street,

zastaví se před výkladem vetešnictví

se všemi těmi manekýny, navlečenými do obleků

podle módy dvacátých let,

podle módy, která jim vhání do očí slzy.

Podívají se na sebe a vzpomenou si

na tučňáky,

žlůvy,

pět saténových můr.

Lehounký výtrysk smíchu

propluje vzduchem.

René a Georgette Magrittovi se svým psem

apres la guerre

bok po boku usínají,

roky a desetiletí kloužou kolem

neslyšně jako Indiáni,

čas je laciné, laciné zboží.

Když se probudí, shledají,

že vše, co jim patřilo,

se propletlo, zmatnělo,

uniklo a zaniklo.

Jen lednička srdce pracuje spolehlivě

a uchová beze změny

tučňáky,

měsíční svit,

žlůvy,

pět saténových můr.