O pastýři, který propásl Vánoce - Sylva Daníčková

     (z knihy To nejlepší z Hajaji, Albatros, Praha 2006, str. 119 - 124)

     Znáte pastýře, který se ztratil? To je otázka! Jak byste ho mohli znát, když je pryč.

     Ještě nedávno se toulal po kopcích, měl hůl, o kterou se opíral, měl široký klobouk, byl by vám ho půjčil, a měl taky stádo ovcí.

     Ovce se převalovaly po louce jako mráčky po nebi, louka byla samé slunce, zpívala si s potokem a kvetla s osamělou jabloní. Kolem stáda pobíhal ovčácký pes a honil v trávě motýly. Štěkal, jako by se něco dělo, ale nedělo se vůbec nic. Stádo ovcí se pase tiše, jen občas trochu zazvoní. To proto, že každá ovce má na krku zvonek, aby se neztratila, kdyby se ztratila.

     Někdy fouká vítr, pak se ovce jedna ke druhé přitisknou a čekají, až ten fukejř přestane. Ale on už nepřestane, je zima, louka samá suchá kytka, stráň samá zmrzlá trnka, po ránu šedivec a kdoví, jestli nenapadne sníh! A ovčí kožichy? Zima studí i přes ně. Sníh zazebe, tráva zrezaví a co pak? Ovce jsou zvyklé mhouřit oči do slunce, brodit se v potoce, škubat trávu s jetelem, z rezavé trávy je jim špatně, ještě dostanou pálení žáhy! Rády by se napily, ale kde, když je potok zamrzlý?

     Uklouznu po ledu a zlomím si nohu, přemýšlí ovce a smutně bečí. Ostatní ovečky hned také udělají bébé, na to vážně debábe dervy! A z toho vidíte, že už chytly rýmu.

     Pak se nedivte, že dupy dup, naberou to přes kopec, skočí přes potok tam, kde je nejužší, a vyrazí cesta necesta pryč odtud. Pastýř je marně volá píšťalkou a ovčácký pes marně štěká a pobíhá sem tam.

     A právě v tu chvíli udeří Vánoce!

     Uprostřed zimy, na sněhu, v ledovém třpytění zazní píseň, nikdo neví odkud, a všecko rozezní. Sněhové pláně zalije zlatou září, ztichlá údolí rozsvítí světýlky oken, ptačím přelétáním ověnčí šípkové keře, rozsypané po stráních, potok roztřpytí pod příkrovem ledu. Děti zavolá, aby si šly hrát, a velkým lidem rozechvěje vzpomínky kolem hlavy, až zůstanou stát a naslouchají, co to...?

     Kolem poletuje sníh a zní neznámá hudba. A lidé uprostřed toho všeho stojí a rozhlížejí se, jako by chtěli vzít někoho za ruku.

     Pastýř také neví kudy kam. Mám kleknout a prosit, vraťte se, ovečky?! Nebo mám sednout na kraj lesa a pískat, jak to má být, když jsou Vánoce? Jenže já umím jen Pásli ovce Valaši, a to by byla smutná písnička, kdyby ji pískal pastýř bez ovcí. Pastýř je pastýř, vždycky pásl ovce, zaháněl je do úkrytu pod stromy, když spustil déšť, ošetřoval jim potlučená kolena, když klopýtly na kamení, nosil v náručí právě narozené beránky a honil od sebe berany, kteří na sebe hnali, berany, berany, drc!

     A tak se nedivte, že ačkoli udeřily Vánoce, pastýř se nezdrží a vyběhne za stádem.

     Běží z kopce do kopce, běží přes můstky, které nikdo nespravil, běží vesničkami, kde zabednili okna před zimou, běží kolem vypuštěného rybníka, kde chřestí rákosí, jak se v něm honí vítr...

     A hle, když už sotva popadá dechu, když ztratí jednu botu a škrábne se o suchý maliníkový keř, uvidí louku samé slunce! Zpívá si s potokem, kvete s osamělou jabloní a hostí stádo ovcí, které vyprávějí už poněkolikáté: Uběhly jsme velký kus cesty, ani jsme se nezastavily a jsme zase tady!

     Pastýř si protírá oči, protože - jaký div! Uprostřed louky vyvěrá pramen!

     Kde se tu vzal?

     Vždyť jsem doma! Osamělá jabloň, potůček v trávě, jetel pod nohama... Jen ten pramínek tady nebýval, musel se narodit, když jsme putovali, myslí si pastýř a jde blíž.

     Jde ještě blíž a vidí, jak voda tryská a září a zní, jak se v malých potůčcích rozlévá trávou, a čeho se dotkne, to oživí.

     A pastýř teď slyší, že louka je samá píseň, průzračná a svěží jako voda z pramene.

     A jak se potůčky rozlévají dál a dál, plyne dál a dál hudba, neznámá, kouzelná. A jak se potůčky klikatí po stráních, přes kamení, do údolí, voda stříká a lidé si protírají oči jako po ránu, cítí na rtech píseň a slyší, že ji sami zpívají.

     Co je to za radost? Diví se a na tvářích se jim zatřpytí slzy. Ale to už pastýř píská s nimi, až mu oči hoří, a ovce se mu tisknou ke kolenům a rolničky jim zvoní.

     Hudba se nese do všech stran a ještě dál, až do kraje, kde jsou právě Vánoce. Snad už nikdo nechybí, říkají si vánoční hosté, a potom poslouchají tu vzdálenou hudbu a za chvíli všichni, i ti, kteří nikdy nezpívali, zpívají a září uprostřed zimy.

     My sice víme, že někdo chybí. Kdo by chyběl? Pastýř přece! Pásl, pásl, až propásl Vánoce...

     A přece se neztratil navždycky!

     Za čas, na té jarní louce, nám půjčí klobouk a třeba nám i zapíská.