Když je panička blbá, je dobře, když je chytrý pes!
Doufala jsem, že takový článek nebudu nikdy mít důvod psát, ale stalo se, tak ho napíšu, když už tady píšu tu "kroniku"...
Byli jsme na podvečerní vycházce v polích. Tentokrát i s mladším synem. První půlhodina v pohodě: Sir aportoval disk, procvičili jsme poslušnost (dokonce jsem zkonstatovala, že dnes s lepšími výsledky, než leckdy jindy...), a pak jsme pokračovali úsekem lemovaným z jedné strany do prudkého svahu v šířce několika desítek metrů hustě zapojeným smrkovým porostem přecházejícm do borového hájku, za kterým je zase rozlehlé pole. Chodíme tudy (a obdobně relativně nepřehlednými místy...) často, takže "andělské" varování Chyť ho na vodítko, ať máš jistotu jsem neuposlechla... :-(
A už za několik vteřin jsem toho litovala!
Sir něco ucítil, ale podle razance reakce, kdy vyběhl jak torpédo a kdy se pak poměrně dlouho ozýval štěkotem (což při "pouhém" vyběhnutí za srnou nebývá ani tak razantní ani tak hlasité - asi už jsou pro něj přecijen běžnějším podnětem, který už dokáže lépe zvládnout...), si myslím, že to něco byl (či byli...) divočák! Doufala jsem, že ne bachyně, a nejraději bych si nafackovala, kdyby to bylo co platné!
V první chvíli jsem samozřejmě byla naštvaná, že jsem to dopustila, ale zároveň i do jisté míry klidná, protože jsem věděla, že se za chvíli vrátí. Jenže on místo návratu začal intenzivně štěkat, a zdálo se mi, že je na jednom místě... Co je?!? Co se mu stalo?!? Proč štěká, místo aby se vrátil?!? Co ho tam tak drží?!? Teprve teď přišel ten opravdový strach a adrenalin!
Nic naplat, začali jsme se prodírat tím smrčím, maliním, ostružiním, vysokou trávou apod. ve směru, odkud zněl štěkot. Jenže on ustal! Já v duchu: "Nekvičel, tak snad se mu nic nestalo, jen ho TO ONO přestalo bavit, už se vrací... Nebo TO ONO honí přes to pole nahoře... Musím tam, na volný prostor, ať já jeho a on mě, může vidět... Ale co kluk? Přece nebude se mnou zbytečně běhat po polích?" Tak jsem ho poslala čekat zpátky na cestu, nakázala nevolat na psa, pokud ho neuvidí, ať ho zbytečně nemate, že volat budu já - on ať volá, jen když ho bude vidět, abych se vrátila.
Myslím, že tak rychle, jako tentokrát, už bych tím křovím hned tak někdy neprolezla! A po dnešku jsem už dost vyučená, abych příště nemusela! Aspoň tímto konkrétním...
Jenže nahoře na poli nebyl pes, ale chlap, co tam kondičně vyběhl.
"Prosím Vás, neviděl jste psa?"
"Ne, jenom malýho kluka."
"To byl syn. Tak děkuji."
"Sire! Honem!" (používám pro zrychlení, když vím, že pes ví, co má dělat, protože jsem byla přesvědčená, že tou dobou už nás hledá..., a taky proto, aby můj hlas zněl déle...)
Vrátila jsem se zpátky na cestu přes místo, kde jsme byli, než vystartoval, ale nikde ho nebylo... Když jsem došla až k čekajícímu synovi, který ho taky nezahlédl, rozhodla jsem se, že se vrátíme domů (to popisované hledání byla otázka někde maximálně čtvrthodiny, i když jsem to neměřila; to až zpětně jsem se k tomuto času dopočítala...), protože Sir už určitě ve snaze dohnat nás tam bude čekat. Cestu dobře zná, ztratit se nemůže. Vážně jsem cítila, že to tak bude, protože jsem věděla, že na poli není (nevěřím, že by slepě běžel za TÍM ONÍM až tak dlouho a daleko, že by se dostal z dohledu). Šli jsme rychle, cestou se utěšovali, že ty psí šlápoty v blátě cesty jsou určitě Sirovy, a doufali, že bez úhony přejde silnici...
Jenže doma nebyl! :-(
Nic naplat: už se šeřilo, vzala jsem baterku, nazula pořádné lesácké boty, dala instrukce manželovi, že se musí občas podívat před dům, jestli tam Sir nečeká (není zvyklý štěkat, tak nevím, jestli by ho to napadlo...), klukům nakázala nečekat až přijdu, ale vypravit se do postele, a vyrazila zpátky na kopec... Nebyla jsem daleko od domu, když slyším, jak sousedovic psi nějak moc štěkají - přesně tak (pracovala fantazie...), jako když jdeme kolem, a je štve, že nemůžou za námi! ŽE BY...?
Rozhodla jsem se ještě vrátit a přesvědčit se, jestli tam Sir opravdu nepobíhá, protože takové zdržení, aby to hrálo roli při běhání po kopci, by to zase nebylo. Ta úleva, když jsem už z dálky viděla, že už není u sousedovic plotu, ale celý udýchaný sedí pod lampou u našeho domu!!! A s jakou radostí za mnou přiběhl na zavolání! Snažila jsem se zachovat klid, nedělat z toho setkání mimořádnou událost, protože to je přece běžné, že na "ke mně" se chodí ke mně... Jen kdyby to bylo dotaženo za všech okolností! A už vůbec jsem se nemohla zlobit, že mám opravdu tak chytrého psa, který přes mou blbost a nedůslednost, kdy jsem ho nechala, i když nechtíc, se zaběhnout, trefí domů! Takže i když určitě vycítil, že běžná situace to rozhodně není, doufám, že k jejímu opakování snad už nedojde, že jí budu schopna zabránit!
A jsem zvědavá, jaké zprávy se ke mně dostanou o pobíhajícím psu... Zejména na ty o psu přecházejícím silnici... Nevím, jestli raději nedomýšlet, či být zvědavá, jestli zabrala výchova, kdy před přecházením vždy sedí, a čeká, než opravdu nic nejede...?
A aby toho nebylo málo, tak (teď už to můžu přidat...) v době, kdy jsme se synem šlapali domů v naději, že tam Sira najdeme, mi zazvonil telefon, a Veronika (naše chovatelka) mi s velkým rozechvěním začala líčit, jak dnes vytahovala březí Bonny ze zamaskované skruže v polích, jak pro ni musela vlézt, do půl těla se namočit, aby ji dostala ven!!! Byla jsem lehce v šoku, jak se na nás ty dnešní psí maléry sesypaly, ale snažila jsem se o povzbuzení pro ni - tím i pro sebe! A náš malér jí taky přiznala, i když ne tak podrobně, jak jsem o tom tady teď napsala... To jsou někdy náhody!!! Ale přesně jsem měla pochopení pro pocit "měla jsem poslechnout, něco mi říkalo, nepouštěji ji - v našem případě: chyť ho!"
Po dnešku vím, že nás Pán Bůh má rád (osobně to cítím pořád, jen někdy ještě intenzivněji, než běžně...), a naše psy taky! Děkuji za to! A snad příště nebudu hluchá k vnitřním voláním, když už jsem blbá!