Kdy je na světě nejkrásněji
(Josef Brukner - Veselý rok; opsáno z čítanky pro 3. ročník ZŠ - Nová škola, s. r. o., Brno 2011, str. 104 - 107)
1.
Ze země vyrazily petrklíče a voda na stráních jen zvonila.
Pes Vořech vyběhl z boudy: "To je nádhera. Vzduch jako by byl vypraný. Svět samý květ, samá vůně."
A podle toho, jak vrtěl ocasem, všichni hned věděli, že to myslí vážně. Některá zvířata však s Vořechem nesouhlasila.
"Mám packy věčně od bláta a bříško celé urousané," stěžovala si kočka.
Prase jí přizvukovalo: "Máte pravdu. To není počasí, ale blázinec. Vyjdete si za sluníčka na procházku a zmoknete na kost. Otevřete paraple a je krásně."
"Co to povídáte," divil se Vořech, "nastal čas radovánek. Houpačky nikdy tak nevržou jak zjara. A kolotoče se nikdy rychleji netočí. A to vám ještě vítr fičí kolem uší písničky. Věřte mi, že na jaře je na světě nejkrásněji."
Nu což. Dali si říct. A houpačky překrásně vrzaly, kolotoče se točily a všichni se radovali.
2.
Léto bylo.
Vzduch se tetelil a voda lákala ke koupání.
Některým se však zdálo, že je moc horko a na cestách že se práší. Leželi proto celý den v chládku a zívali.
Pes Vořech ne. Nasedl na trakař a vyjel si s kamarády do světa. Když se pak vrátil, náramně si výlet pochvaloval:
"Není nic krásnějšího, než se rozhlédnout po světě. Co je v něm krajů a všechny jsou jiné. Jeden je rovný a samá voda a zelená louka. Druhý plný kopců a hor. Cesty se vinou uprostřed jako tkaničky. A jsou tam města, vesnice i hrady. Jestlipak víte, že je mezi nimi i Kost? A právě před Kostí jsem si vzpomněl, že mám jednu zahrabanou doma na zahradě. Pánové, když se vrátíte z takového výletu, je pak i doma nejpěkněji. Říkám vám, není krásnější čas, než je léto."
Pes Vořech zavrtěl ocasem a všichni hned věděli, že je to moudrý pes. A ti, co leželi celé dny v chládku s vyplazeným jazykem, litovali, že taky nejeli.
3.
Přišel podzim.
Hrušky zlátly do medova a jablíčka se červenala.
Zežloutlo však také listí, vítr se zvedl ze strnišť a stromy byly naráz holé. Tehdy si pes Vořech naladil harmoniku a spustil:
"Nic lepšího není
nežli posvícení.
Jelita, jitrnice
voní mi ze sednice."
Nato si přehodil harmoniku přes rameno a vyrazil na náves. Podle toho, jak vrtěl ocasem, všichni si hned pomysleli, že se něco chystá. A opravdu.
Z kuchyní voněla jelita a ještě víc koláče a buchty. A to ještě nikdo netušil, že se chystá muzika.
Sotva spustila, popadl pes kočku, koza berana, kobyla býka a už se tancovalo. Nepřestali, dokud se jim hlava netočila jako čamrda. Chvíli si odpočali na lavici a hned byli zase v kole.
"Vždyť jsem vám říkal, " vrtěl Vořech ocasem: "Není krásnější doba, než když všechno zraje a muzika hraje."
4.
Ale byla ještě zima. A té se všichni báli.
Dříve než spustila první fujavice, jezevci a medvědi dali světu sbohem a zalezli do nor a pelechů. Ostatní honem kupovali kožichy, šály, svetry a beranice. Jenom pes Vořech brousil po půdě a něco tu hledal.
"Copak to zase shání?" myslela si zvířata. "Musíme dávat pozor, abychom o něco nepřišli."
"Už je mám!" zajásal konečně Vořech a vytáhl ze slámy rezaté brusle na kličku. Zvířata se hned také pustila do hledání. A už tu byly sáňky, brusle a dokonce i lyže.
Však už byl nejvyšší čas. Z okapů vyrazily rampouchy a louže se leskly jako zrcadla.
"Není to nádhera?" vrtěl Vořech ocasem. "Mrzne, až praští. Všude kolem duchny prachového sněhu. Vždycky jsem říkal, že nejkrásnější čas je zima!"
Inu: Není čas jako čas.
Ať je horko nebo mráz,
kdo celý rok raduje se,
radovat se bude zas.